Nejsou lidi. Za to se nám množí panské manýry a včelí královny

31.10.2018

Nejsou lidi. To je v poslední době věta, která zaznívá hodně často z úst různých majitelů firem a jejich manažerů. S úšklebkem pak často ještě následuje věta další - a to ve smyslu: A ti, co jsou, za nic nestojí.

Ok. Samozřejmě to do jisté míry může být a podle aktuální situace na trhu práce, třeba je pravda. Ale možná, že tyhle dvě věty ukazují daleko víc něco, o čem se nemluví a čeho si mnohdy ti, co je vyslovují, odmítají být vědomi. Nutno podotknout, že nemám na mysli technické a některé specifické, odborné profese.

V obecných pracovních oblastech ale lidi jsou. Dělí se však na ty, co jsou ve své práci spokojení a nemají potřebu hledat. A na ty, co jsou nespokojení a hledají. Hledají logicky místo, kde si přilepší, které k nim bude z nějakého pohledu přátelštější než práce, kterou chtějí opustit.

Jenomže ne vždycky se to daří. A nedaří se to hlavně proto, že ne všichni zaměstnavatelé hrají s budoucími zaměstnanci férově. Do inzerátu, dokonce i při osobním pohovoru naslibují "výhledově" věci, nad kterými se déle setrvávající zaměstnanci jen smějou, protože vědí, že jsou z kategorie "nedostižné". Obsah práce opomenou popsat v zásadních věcech natolik, že nakonec zaměstnanec až když je lapen, nestačí zírat, kolik dalších profesí se do té jedné jeho (a jednoho příjmu) dokáže vměstnat. Nechci paušalizovat a tudíž netvrdím, že se tak děje všude. Ale děje se a nejde o zanedbatelný jev.

Nový zaměstnanec tak stojí před nepříjemnou volbou - smířit se s tím, co je a doufat, že se to zlepší. Nebo se ozvat a riskovat, že upadne v nemilost, když sotva nastoupil, už si stěžuje. Anebo si hledat práci dál a doufat, že tentokrát bude inzerát i zaměstnavatel férovější. Samozřejmě - od zaměstnavatele stávajícího odchází s nálepkou fluktuanta - potažmo nevděčného. Boj zaměstnance se může v těchto podmínkách, kdy lidé chtějí využít příznivé situace k nalezení lepší práce, opakovat i několikrát. Ruku na srdce, asi jen málokterého z nich bude tolik změn v nějakém krátkém časovém rozmezí těšit.

A zaměstnavatel? Zejména ten neférový bude dál trousit věty o tom, že nejsou lidi, nebo stojí za nic a k tomu, že se u nich stále střídají noví, co záhy odcházejí budou přidávat "moudra" u fluktuantech.

Sebereflexí by přitom stačilo se zamyslet nad tím - pokud si zrovna v té či oné firmě noví zaměstnanci podávají dveře, proč tomu tak je? Co je příčinou? Nejsme schopni jim poskytnout dostatečné finanční ohodnocení? Benefity? Nebo je nám jedno, že na pracovišti nepanuje přátelská a kolegiální atmosféra? Nebo dokonce staví manažeři na tom, aby lidi na pracovišti proti sobě štvali a tím si hájili své výsostní postavení na úkor produktivity práce a spokojenosti všech? Zdá se vám to směšné? Na mnoha pracovištích zejména kancelářského typu vcelku častý jev. O vládnutí žen s komplexem včelích královen ani nemluvě.

Všechno je o lidech. Na pracovišti, kde vládne soulad, jsou většinou lidé dlouho, neodcházejí, i když nemají na výplatních páskách tolik, kolik třeba někde jinde. Pokud je ten soulad ve spojení s dobrým řízením firmy, určitě i produktivita práce je vyšší. Tam, kde vládnou intriky, někdy až mobbing nebo bossing, nikdo dlouho nevydrží. Ani za cenu, že peníze, které by si mohl vydělat, budou slušné.

Přece jen - i když hodně nadřízených i majitelů firem - velmi rychle nachytá takzvané "panské manýry" a má pocit, že jeho podřízení musejí snášet ponižování a zesměšňování, ve finále na to doplatí i ty firmy. Ten boj zaměstnanci versus firma zůstane sice nerovný, protože na jednotlivce nepříjemné dopady budou mít vliv daleko dřív než na formu, nicméně jednou ta firma narazí na dno.

Její pověst odradí jakékoli zájemce u nich pracovat. Zájemce odborně zdatné. Brát pak bude muset z jiných řad. Budou asi levnější, možná loajálnější - do jisté doby. A protože období ekonomického růstu nebude trvat věčně, přijdou-li horší časy, ukáže se, která firma bude schopná obstát v konkurenci. Věřím, že ta, u které budou mít důvod být zaměstnanci loajální, protože se k nim chovali jejich nadřízení s úctou a respektem a tudíž ji zachovali i zdravé sebevědomí, bude mít náskok.

Ti, co tvrdí stále dokola, že "nejsou" nebo "nemají" lidi, to asi budou mít hodně těžké.

Ale i to je určitý způsob evoluce.